Část 1: Cesta do armády a motivace
1) Co Vás původně vedlo ke vstupu do Armády České republiky? Byla to rodinná tradice, touha po dobrodružství, stabilní zaměstnání, nebo něco úplně jiného?
Ani jedno. Začátek bude možná delší, ale třeba to někomu pomůže v nějaké motivaci. Protože kdyby mi nepomohla armáda a lidi v ní a kolem mě, myslím, že bych skončil někde jako bezdomovec, feťák nebo možná i hůř. Můj život je jedno obrovské štěstí a snažím se toho vážit a nezapomínat na to.
Upřímně, já nikdy nechtěl mít s armádou nic společného. Rodiče mne však tak nějak donutili jít na střední vojenskou školu. Byl jsem v té době premiantem na víceletém gymnáziu, měl jsem 170cm, 49kg, nikdy jsem neběžel dál než 800m a myslím, že jsem ani neudělal klik. Furt jen počítač a pohodička. Chtěl jsem z vojenské školy utéct, dělal jsem proto vše, ale nepovedlo se mi to. Přes půlroku jsem probrečel strachy.
Časem jsem se s tím ale smířil, řekl jsem si, že si neposeru život nějakou sebelítostí a začal na sobě makat. Podařilo se mi dokonce vytáhnout tělocvik na jedničku, na což jsem strašně pyšný. Strašně mi tenkrát pomohli někteří kluci a fotbal. Sport každý den a úžasná parta jinak totálně nesourodých lidí – to asi zažijete jedině ve vojenském prostředí. Obzvlášť Martin Pávek – strašně srdečný a pracovitý kluk, který vám nikdy neodmítne pomoct. Nakonec dělá super kariéru v rámci HZS. Měli jsme ale celkově neskutečnou třídu plnou skvělých kluků.
Nakonec se ukázalo, že vojenská střední byla to nejlepší, co mne mohlo potkat, vzhledem k tomu, co se u nás začalo dít doma. Otcova vážná autonehoda, jeho odchod, exekuce, těžká alkoholová závislost matky atd. Bylo toho dost. Na střední a pak i na vysokou školu jsem jezdil rád, protože to bylo místo, kde jsem se v klidu a čistotě vyspal; nemusel spát někde po lavičkách, když jsem se o víkendu nedozvonil domů; neměl jsem hlad, protože nebyly peníze na jídlo; nemusel chodit žebrat ke známým o peníze atd. V 18 letech jsem potkal svou současnou ženu a ona i její rodiče mi pak pomohli asi nejvíc ze všech lidí.
I tak jsem byl ale v 19 letech přesvědčený, že půjdu studovat práva. Dal jsem si ale přihlášku i na Univerzitu obrany – naštěstí. V té době mi totiž přišlo oznámení o exekucích za neplacení odpadů – rodiče je za mne přestali platit. Měl jsem doslova jen batoh oblečení a dluhy, aniž bych si ještě vydělával. Tak jsem nakonec šel na vojenskou školu, kde se bere plat. Sen o právech mi zmizel. Civilní školu bych bez zázemí neutáhnul, neuměl jsem si to představit.
Po vysoké škole jsem zamířil okamžitě do vojenského zpravodajství. Nikdy jsem tak nezakusil tu pravou armádu někde na bojovém útvaru, ale střední škola za nás byla v podstatě čtyřletá základní vojenská služba. Udělala z kluků chlapy. Zpětně, když se dívám, jak se k nám tam chovali vychovatelé, což byli často jinde nechtění a zamindrákovaní vojáci, tak by je dnes asi okamžitě vyhodili. Ale i to byl asi ten důvod, proč nás to tak stmelilo.
Takže zpětně bych řekl, že jsem zůstal hlavně kvůli té jistotě, kterou jsem mimo armádu prostě neměl.
2) Jaké byly Vaše představy o službě v armádě, než jste nastoupil? A jak moc se lišily od reality prvních měsíců?
Vojenské zpravodajství, kde jsem strávil celou svou profesionální kariéru, je podle mého jedna z nejprofesionálněji vedených státních organizací u nás. Ale i tak tam jdete s očekáváními, které máte z filmů. CIA, FBI, agenti, krásné mramorové budovy… To tak úplně nebylo. Nemůžu zde přesně uvádět, kde jsem sloužil, ale byly to nádherné profesní roky. Nespočet neuvěřitelně chytrých lidí, jejichž znalosti a zkušenosti jsem se snažil nasávat. Špičkové světové technologie, ke kterým se na světe dostane pár vyvolených. Moje očekávání to nakonec splnilo absolutně.
3) Vzpomínáte si na přijímač? Co pro Vás bylo nejtěžší a co Vás naopak překvapilo?
Přijímač, pro nás tří měsíční náhradní vojenská služba, byl po 4 letech na střední škole vlastně už pohoda. Střední škola mi přišla psychicky i fyzicky náročnější. Nebýt to ve Vyškově, tak jsem tam byl vlastně spokojený. To město ani útvar mi k srdci nepřirostly.
Část 2: Služba v armádě
4) U jakého útvaru a na jaké pozici jste sloužil? Jaká byla Vaše specializace a co bylo náplní Vaší práce?
U VZ jsem musel začít od těch nejnižších pozic. Měl jsem v té době vystudovaného pouze bakaláře a to tehdejší ředitel neuznával jako vzdělání pro důstojníky. Takže jsem začínal jako operátor. Pak jsem vyhrál interní výběrové řízení a už jako důstojník šel na dohledové pracoviště, kde jsem asi 6 let sloužil na 24 hodinových směnách. Nakonec mi bylo nabídnuto místo analytika a časem i zástupce vedoucího oddělení speciálních analýz, kde jsem vydržel až do mého odchodu do struktur NATO, potažmo později do civilu.
5) Na jaký okamžik nebo zážitek ze služby nejraději vzpomínáte? Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
Nejraději budu vždy vzpomínat na druhou polovinu studií na vojenské střední škole. A pak jsou ty úspěchy a vzpomínky spojené spíš s profesním rozvojem přímo na útvaru. Kvůli jazykovým a prezentačním dovednostem jsem prezentoval výsledky našeho útvaru při příjezdu politickým a zahraničním delegacím. Bavilo mne prezentovat ministrům obrany, poslancům i třeba zástupcům zahraničních zpravodajských služeb. Hltal jsem tenkrát každé slovo z těch jednání. Přišlo mi to hrozně zajímavé, a i když jsem byl ten nejposlednější v místnosti, cítil jsem nějakou hrdost a zadostiučinění.
Když jsem postoupil na místo analytika, dal jsem si za cíl, že se naučím čínsky, abych svou práci mohl vykonávat lépe. Takže se mi podařilo složit alespoň základní zkoušku HSK2 z čínštiny – byla to profesně asi nejtěžší výzva, která mi kdy přišla do cesty.
Ale nejvíc ze všeho asi beru moje tříleté působení na Nejvyšším vojenském velitelství NATO (SHAPE) v belgickém Monsu, kde jsem zastával pozici vedoucího jedné zpravodajské sekce. To byl jiný svět, jiné myšlení, totálně jiný challenge. Sedět v Bruselu na jednání v těch velkých konferenčních místnostech, které vidíte pouze v televizi, je ohromující pocit. Byl můj sen pracovat v zahraničí, vždy jsem chtěl vědět, jestli to dám. A jsem za tuto zkušenost vděčný a zase mi to potvrdilo, že mám v životě ohromné štěstí a že armáda vám ukáže hrozně zajímavý svět, když tomu ale výměnou něco obětujete.
6) A naopak, co bylo během služby nejtěžší? Byla to fyzická námaha, psychický tlak, odloučení od rodiny, nebo něco jiného?
Za začátku určitě fyzická námaha a psychický tlak ze ztráty pohodlí a soukromí. A pro mne osobně asi potlačení individuality. Vše se podřizuje týmu a to mi dělalo někdy velký problém. Měl jsem s tím kázeňské problémy snad už od základní školy a vysokou školu jsem kvůli tomu vystudoval tak tak. Nebavila mne a rozhodně jsem byl daleko od něčeho, čemu se říká profesionalita.
A co jsem já vždy vnímal, byla všudypřítomná smrt. Do dneška si pamatuji vojáka, který mne vlastně formálně na okresním vojenském velitelství přijímal do profesionální armády – mjr. Zapadlo. Zemřel mu syn v Bosně a byl z toho zdrcený. Strašně mne to zasáhlo a na ten jeho výraz nikdy nezapomenu. Od střední vojenské školy snad nebylo období, kdy někdo z našich kamarádů, známých nebo nadřízených neumřel. Autonehody, úmrtí na misích, sebevraždy atd. A pak jako analytik ve vojenském zpravodajství sčítáte, kolik lidí kde umřelo a vidíte fotky a videa, která vám navždy zůstanou v hlavě. Je to sice neosobní tím, že sedíte u PC, ale ukazuje to, že práce v armádě prostě není pro každého a musíte být psychicky odolný.
7) Zúčastnil jste se nějakých zahraničních misí? Pokud ano, můžete popsat, jaká to byla zkušenost a jak Vás osobně i profesně ovlivnila?
Bohužel. Vzhledem k regionu, který jsem měl na starost, jsem se na misi nedostal. Jednou mi byla nabídnuta mise v Mali, ale tu jsem odmítnul – manželka byla těhotná a chtěl jsem být u porodu. Pak už přišel odchod do NATO a z armády.
8) Jak byste popsal kamarádství a vztahy v armádě? Je to pouto na celý život? Udržujete s některými kolegy kontakt i dnes?
To je věc, která se těžko popisuje a málokdo asi podobné pouto zažil. S pár klukama se vídáme dost pravidelně. Jeden z mých největších životních kamarádů je spolužák ze střední školy a bratranec mé manželky, což tomu pomáhá. Ale na naše slučky pořád jezdí víc než 20 kluků a myslím, že si to málokdo nechá dobrovolně ujít. Máme i společnou třídní WhatsApp skupinu. Byli jsme navenek dost problémová třída ale semknutá. Všichni si vzájemně pomáhali, aspoň jsem vždy měl ten pocit.
9) Jaké nejdůležitější dovednosti (odborné i měkké, jako je disciplína, týmová práce, řešení krizových situací) jste si z armády odnesl?
Nechci tu omílat nějaká klišé, tak zmíním jen to, co cítím nejvíc. Určitě z vás armáda udělá soběstačného chlapa, který se z ničeho hned neposere. Mě asi nejvíc dala schopnost přípravy. V armádě se vše cvičí do zblbnutí. Než vystřelíte 100x trénujete manipulaci se zbraní a řešení nenadálých situací. To dělám i teď. Na všechno se strašně pečlivě připravuji a vše si trénuji, dokud s tím nejsem aspoň trochu spokojený.
Část 3: Odchod z armády a přechod do civilu
10) Co bylo hlavním důvodem pro Vaše rozhodnutí opustit armádu a odejít do civilního sektoru?
Byl to souběh několika faktorů. Vždy jsem byl ambiciózní a cítil jsem, že mne hrozně brzdí kariérní řád. Nechtěl jsem čekat X let, než budu moct postoupit výš nebo až někdo nade mnou odejde. Taky jsem si chtěl ověřit, jestli se uplatním v civilním zaměstnání. Další výzva, kterou jsem v sobě nosil dlouhé roky a po skončení působení v NATO pro to byl ideální moment. Ale neodcházím zahořklý, to v žádném případě.
11) Bylo to těžké rozhodnutí? Jak dlouho ve Vás zrálo?
Těžké rozhodnutí to bylo a zrálo dlouho. Obrečel jsem to – přeci jen jsem v tom byl skoro 25 let včetně škol a za tu dobu jsem si k tomu vybudoval dost silný vztah, i když jsem tak na ostatní možná nepůsobil. Ačkoliv jsem do armády vlastně nikdy nechtěl, tak později jsem byl hrozně hrdý, že jsem toho součástí.
12) Jak probíhal samotný proces odchodu? Poskytla Vám armáda nějakou podporu nebo přípravu na přechod do civilního života (rekvalifikační kurzy, psychologická podpora)?
Ne, vůbec nic. Ale já ani nic nechtěl, takže rekvalifikaci jsem odmítnul. Bral jsem to jako uzavřenou kapitolu.
13) S jakými obavami jste armádu opouštěl? Bál jste se ztráty stability, hledání nové práce, nebo toho, že „nezapadnete“?
Ztráta stability byl velký strašák, ale asi to zapadnutí mne strašilo ze všeho nejvíc. Začínat někde od nuly je v hlavě složité. Na druhou stranu jsem ale šel do firmy, jejíž produkty jsem v práci používal. To mi ty začátky dost ulehčilo.
Část 4: Život po armádě
14) Jaké byly první měsíce po svlečení uniformy? Co pro Vás bylo největším kulturním šokem nebo překvapením v civilním životě?
Určitě ztráta řádu, který byl předtím daný pracovní dobou a dodržováním mnoha pravidel, které v civilu prostě neexistují. S tím jsem se trochu pral, ale po pár měsících jsem si našel rytmus. Ale pro nás to bylo složité období pro celou rodinu. Vrátili jsme se z Belgie, ze zlaté klece v podobě bydlení na vojenské základně a naprosto úžasné americké školy, kam chodili naše děti. Ten kulturní šok návratu domů nás jako rodinu uzemnil na několik měsíců.
15) Jak probíhalo hledání Vašeho prvního civilního zaměstnání? Vnímali zaměstnavatelé Vaši vojenskou minulost jako výhodu, nebo spíše s nedůvěrou?
Já věděl, že chci oslovit primárně Tovek. Firmu jsem znal, produkty jsem znal, líbilo se mi, jak pracují se zákazníky. Poslal jsem jim životopis a vlastně jsme si ihned plácli. Byl jsem i na pár jiných pohovorech, ale bral jsem je spíš jako pojistku, kdyby mne v Toveku nakonec nechtěli.
Problém vojenské minulosti a životopisů je v tom, že je vlastně skoro nikdo nechápe. I když ty i já působíme v IT, tak terminologie používaná v armádě je jiná oproti té, co se používá ve firmách. Takže i teď po skoro 3 letech si musím některé zkratky a termíny dohledávat. Na začátku si přijdete jako blbec, který nic neumí, ale chce to čas. Možná ale ještě horší to bylo v NATO. Lidi ze 30 států, mluvící rozdílnými jazyky, s rozličnými pracovními zkušenosti a jejich neustálá rotace způsobily, že v NATO existují tisíce aktivních zkratek. Trvá obvykle rok i více, než se v tom aspoň trochu zorientujete.
16) Které dovednosti z armády se Vám v civilním povolání nejvíce osvědčily? A které jste naopak musel úplně odložit nebo se přeučit?
Určitě nějaká systematičnost, asi proto jsou bývalí vojáci často úspěšní manažeři. Také schopnost srozumitelně mluvit před nějakým obecenstvem. Armáda vás systematicky připravuje na vedení lidí a přijde mi, že je v tom neskutečně efektivní. Nevím, co jsem se musel přeučit, teď mne nic zásadního asi nenapadá. Kdybych šel do civilu přímo z VZ bez zahraniční zkušenosti, určitě by to bylo mnohem horší. Ale velitelství NATO připomíná spíš korporátní než vojenské prostředí, takže to byla dobrá příprava.
17) Jak velký byl rozdíl v mentalitě a pracovním prostředí mezi armádou a civilním sektorem? (např. hierarchie vs. volnější struktura, jasné rozkazy vs. diskuse).
No to je něco, na co se mi hrozně těžko zvyká ještě teď. Volnější struktura, ne zcela jasně nastavené kompetence i ty diskuze – to jsem neznal a snažím se tomu nějak přizpůsobit. Ale bolí to. Jsme zase u toho řádu, který člověku chybí, i když na něj dřív spíš nadával.
Na druhou stranu, a to mi vyhovuje extrémně, nikdo moc neřeší, v kolik přijdu do práce, kolik jsem si ten den sjednal schůzek. Důležitý je výsledek práce a vydělané peníze pro firmu. A třeba to, že vyděláváte firmě peníze a všechno jimi měříte, je vlastně taky dost jiné. V armádě tolik neřešíte peníze, tady se to vše kolem nich točí.
18) Co Vám z armádního života nejvíce chybí? A co naopak na civilním životě nejvíce oceňujete?
Asi nad tím takto nepřemýšlím. Beru to jako novou životní etapu a beru jí takovou jaká je. Naučil jsem se neohlížet zpátky, spíš vždy koukat dopředu.
19) Cítíte se i po letech v civilu stále částečně vojákem? Jak armáda trvale ovlivnila Váš pohled na svět, hodnoty a disciplínu?
Cítím se být aspoň trochu pořád vojákem, to určitě ano. Armáda ovlivnila můj pohled na svět tím, že mi ho ukázala. Ta hezká místa ale třeba i ta, kde mají lidé jiné starosti než hypotéky, auta a dovolené. Neviděl jsem tato místa na vlastní oči, ale měl jsem do nich tak unikátní vhled, že to ve vás prostě nutně něco zanechat musí.
Část 5: Závěr a reflexe
20) Kdybyste se mohl vrátit v čase, rozhodl byste se znovu pro službu v armádě?
Určitě ano, možná s trochu lepším začátkem ale určitě ano. Rozhodně nemám v hlavě nastaveno, že bych se nikdy nemohl vrátit. Ale to by vyžadovalo asi speciální konstelaci.
21) Jak dnes s odstupem času vnímáte současnou Armádu ČR a její roli ve společnosti?
Armáda ušla obrovský kus cesty. Profesionalizace a naše členství v NATO z ní udělali soubor profesionálů. Řekl bych, že se úplně otočilo i její vnímání veřejnosti. Už to není takový ten soubor pupkáčů z Tankového praporu. I v zahraničí máme skvělé jméno. Z osobní zkušenosti můžu říct, že s Čechy ostatní armády rády spolupracují. A třeba Petr Pavel nechal v NATO strašně dobré jméno – rezonovalo tam ještě pár let po jeho odchodu. A to, že se stal prezidentem je pro něj ale i pro celou armádu skvělá vizitka.
Líbí se mi taky ten zájem mladých o ta dobrovolná cvičení. Jejich zájem mne hrozně překvapil a armáda by tomto mohla klidně ještě přidat. Nejen kvůli ní samotné, ale hlavně kvůli těm lidem, kteří tím projdou. Já je za to strašně obdivuji, protože v jejich letech jsem dokázal tak možná hrát hry na počítači a chodit do hospody.
22) Co byste poradil mladému člověku, který dnes zvažuje vstup do armády?
Asi bych nikomu nechtěl radit. Na to asi nejsem ten správný typ, protože mé pohnutky pro službu v armádě byly na začátku vlastně dost sobecké. Já se navíc dost dlouho choval asi jinak, než bych měl, moc sem tomu nedával. Takže tu teď nebudu nikomu radit, co má nebo nemá dělat. Morálně na to nejsem ten správný člověk. Armáda se navíc dost změnila. Můžu mluvit o službě ve VZ. A to bych jednoznačně doporučil.
23) A co byste naopak poradil vojákovi, který se chystá odejít do civilu a má z toho obavy?
A ani tady bych nechtěl nikomu radit. Já moc toto mentorování nemusím. Každý jde z jiné výchozí pozice. Moje kariérní cesta byla svým způsobem jedinečná, a co tu teď řeknu, nebude platit pro 99% ostatních. Takže asi jen to, že strach je naprosto normální a že těžké to nejspíš bude ohromně.
24) Je něco důležitého, na co jsem se nezeptal a co byste chtěl na závěr zmínit?
Asi jen to, že ti děkuji za možnost se tu vypovídat a budu se těšit, až se potkáme někde na pivu
Renta AČR
